Prodej lesního pozemku se může zdát jako jednoduchá transakce, zvláště pokud jde o menší parcelu. Existují však zákonné mantinely, které nelze obejít ani nevědomostí, ani dobrou vírou. Pan Jiří se rozhodl koupit několik hektarů lesa jako dlouhodobou investici. Prodávající ho ujistil, že mu v prodeji nic nebrání, a v kupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že na pozemku neváznou žádná práva třetích osob.
Když pan Petr kupoval byt od cizince žijícího v Praze, zdálo se, že největší překážkou je bankovní zástava na listu vlastnictví prodávajícího. Strany se dohodly, že kupní cena bude rozdělena: část peněz (vlastní zdroje i hypotéka pana Petra) odejde přímo bance prodávajícího na umoření jeho úvěru, aby došlo k výmazu zástavního práva, a zbytek bude doplacen po zápisu do katastru nemovitostí (KN).
Koupě rodinného domu je pro většinu lidí největší životní investicí. Kupující se obvykle soustředí na praskliny ve zdi nebo stav střechy, ale ty největší vady bývají často „neviditelné“ a zapsané (nebo naopak nezapsané) v katastru nemovitostí. Manželé Marek a Jana koupili vysněný dům na venkově. Vše vypadalo ideálně, dokud se po půl roce nerozhodli vyvézt jímku a soused neuzavřel příjezdovou cestu.
Když se majitel rozhodne prodat svou nemovitost bez prostředníka, první věcí, kterou udělá, je sepsání inzerátu. Je to pochopitelné – chcete zaujmout, chcete prodat rychle a za co nejlepší cenu. Mezi marketingovým lákadlem a právně závazným příslibem je však velmi tenká hranice.
Při koupi nemovitosti přímo od vlastníka se kupující často setkávají s objekty, na kterých váznou dluhy, exekuce nebo zástavní práva. Teoreticky je proces jasný: dluh se vyplatí, omezení zanikne a byt se převede. Praxe však bývá komplikovanější a právně rizikovější. Následující případ je reálný – jména aktérů byla změněna na manžele Novákovi (kupující) a pana Petra (prodávající), ale skutková podstata zůstává nezměněna.
